Jobovy rány
V posledních týdnech nejen že Slavia předvádí jeden otřesný výkon za druhým, ale na naše sešívaná srdce dopadají další a další Jobovy rány. [Čti dál →]
V posledních týdnech nejen že Slavia předvádí jeden otřesný výkon za druhým, ale na naše sešívaná srdce dopadají další a další Jobovy rány. [Čti dál →]
Tak bych nazval současný stav svého klubového odhodlání. A jak tak sleduji slávistické weby, netýká se to jen mě. Člověk by nejraději zapomněl na historicky zpackanou předchozí sezónu. Jako slávisté máme v sobě vybudovaný vzácný um jakéhosi nezdolného optimismu, že bude lépe. Vždy, za každé okolnosti.
Po vzestupu naší Slavie na samotný vrchol domácího klubového fotbalu cítíme Ikarovo deja vu. Opojeni výšinami a sebestřednou nekritičností padli jsme v hloub. Děsivá vize osmého místa v lize, padlá gloriola dokonalého trenéra a jistota podzimní absence v evropských pohárech – to jsou mementa letošní sezóny, která nacházejí paralelu až v předkorbelovské éře počátku devadesátých let.
Nová koncepce, vyhlášená v létě 2007 Mgr Doležalem, dochází své maximální sebeironizace. Jakási první osoba Slavie nás chlácholí, předstupuje před media a slibuje – že příští rok vše bude jinak.
Věříme tomu?
Pro silné duchem a odvážné pohledět pravdě do očí – malá reminiscence. Tak tuto sérii, z nichž mnohé zápasy máme v živé paměti, popř nezapomenutelně vryté již navždy jsme ve středu 28.dubna 2010 definitivně přetrhli…
Skončila éra Slavie europohárové…
V čase naší vrcholné bídy si tento titulek nezvykle vychutnávám. Neznamená víc, než dobrý začátek, který nemusí nic znamenat. Pokud nebude následovat další dobrý výsledek v odvetě. Na druhou stranu – vítězství v derby – je prostě sladké. A od slavného válce na Letné podzimu 2008 už hodně času uplynulo….