Bylo jich pět…
Jak blízko je od výšin oblak, od nekonečné radosti a slávy po vstřeleném vedoucím gólu, k pádu hrůznému a trýznivému, jež kouše až ničí bůrem, pětkou, debaklem?! Na pády z výšin byl kdysi mistr Ikaros. Na selhání a evropské pohárové tryzny je „mistr“ poslední dvojnásobný náš mistr – klub milovaný SK Slavia, najmě pak fotbaloví hráči jeho…
Prohra se stane. Pak akceptujeme prohry se ctí. První se stalo, druhé ani náhodou. Výkon byl od počátku nejistý, v první půli alespoň bez větších chyb. Druhá půle byla nokturálním pavorem, z něhož si budeme lízat rány safra dlouho. Pokud nebude derby milostivo.
Ne, nechci se v tom hrabat a pitvat. Je to bahno a já jsem suchozemec a rádoby optimista. Jenže – proč jich bylo pět?!!!!! (rozuměj, že gólu, kdos slávista, pochopíš)
Některé věci mě napadají. - O tom, že na jaře bylo zle a tým hrál špatně a léto s četnými přestupy žel nic nevyřešilo. Že loňska pohárová Evropa též nebyla slavná.
Jenže tu se udál debakl. Ošklivý a bezprecedentní. Na samou kost obnažující mnohé zamlouvané a omlouvané.
Tedy koncepci trenéra Jarolíma, jeho střídání a volbu taktiky, přípravu na soupeře. Četnost a povahu zranění hráčů. Klima v kabině a složení hráčů.
Věci takové a podobné. Které neplují na povrch po první remíze s Boleslaví, které nechce člověk řešit po remíze v Liberci. Ale musí je řešit po selhání doslova historicky fatálním.
A tak se přiznám, že po dnešku je mi opět líto odchodu Brabce. Ne jako hráče, s Vomáčkou jsem spokojen. Ale v tuto chvíli nevidím lídra kabiny. Nikoho – kdo v této chvíli dokáže bouchnout do stolu a hřmotným hlasem vyzvat k jednotě a odhodlání.
Nevidím tmel kolektivu, nevidím ducha týmu, nevidím vůli a chuť. A pokud lze něco z tohoto nevidět, ale lze alespoň cítit, pak takové ani necítím, ani jinak smysly nevnímám.
Prostě všechno, co je třeba k úspěšné Slavii je fuč. Zmizlo. A někdo to odebral. Tak, že kroutíme hlavami, médii jsme vysmívání. Marný je náš pocit hlubokého fandovství, když to poslední, v co jsme věřili – aspoň bojovnost – padlo.
Přičemž plakejme a vyčítejme my fandové hráčům. Jenže vyčítejme jen my – co jsme v Edenu byli. Nás ubohých devět tisíc, ostuda ostud návštěvy prestižního evropského poháru. Bez ohledu na výsledek.
Důležité ale není to bahno a temný zážitek večera. Zásadní je řešení. Selhání může přijít. Koneckonců, že nejsme evropsky konkureční tým jsme zřeli již proti Tiraspolu a v Janově…
A řešení má v ruce trenér. Sám si zvolil kádr, který kolabuje a nemá žádnou vnitřní sílu. Je čas jednoho mladého dravce z béčka do útoku k Šenkeříkovi (Stando k sakru – co se děje!!!) a kapitán Šmicer na plac!
Můžeš to, trenéra Karle Jarolíme, řešit i jinak – ty přec trénuješ mistry a snad znáš recept. Ale řeš to. Řeš to!
Kritické chvíle žádají odvahu a nečekaná řešení. Nezajímají mě slova zlomených srdcí o neštěstí. Chci důkaz síly a odhodlání. Chci Slavii.
xxx
PS: Přes veškeré zklamání děkuji hráčům za odvahu stát tváří v tvář kotli. Za mikrofon v rukou kapitána Suchého. A kotli za moment odpuštění v podobě děkovačky. Ne, hráči si ji opravdu nezasloužili, ale obě strany prokázaly velikost a sounáležitost. První důležitý bod důkazu síly a odhodlání. Naší Slavie.
s odstupem musím říci, že mnohé lze hodnotit i jinak. takže nejděsivější na zápase s Lille je skóre. pak výkon posledních třiceti minut (od odchodu Ragueda). ne vše bylo ve hře špatně. nebylo. ale dopad takového výsledku je prostě…. deprimující…..