Sešívky blogují

Pak už se začal naplňovat nejzajímavější spektákl čtvrtečního podvečera. Za četné asistence dohlížející policie nastoupila první várka slávistů do třech autobusů. Proloženi policejními auty a v doprovodu policejních motorek vyrazili ku stadionu. Jak taková cesta vypadala a proč tak dlouho trvala, než i pro nás přijely autobusy, to jsme zjistili během dalších minut.

U vstupu do autobusu nám zkontrolovali lístek na utkání, naplnili jsme opět tři autobusy, mezi nás se vřadili policejní auta a karavana měla vyrazit. Jenže už na výjezdu z náměsti di Vittoria se na čtyřproudé komunikaci nikomu nechtělo dávat přednost naší koloně. Sirény policie nikoho nezaujaly, tlačila se mezi nás auta a skutry běžného provozu.

 

Na všech křižovatkách se opakovalo totéž. Policie svým houkáním vůbec nebudila respekt, ba naopak provokovala všechny řidiče ke zkoušce odvahy vřadit se k nám do kolony, předjet nás, či mezi námi kolmo projet. Neuvěřitelná věc, kterou si český člověk vychovaný domovinou nedovede představit.  To GeorgK, zkušený bělehradský poutník, by mohl vyprávět, jak se vede správná policejní kolona…

 

Až zablokování průjezdných míst mezi policejními auty a autobusy zjednalo trochu respekt, tak řidiči civilní alespoň hrozili a nadávali.

 

Urychlení jsme se však nedočkali. Poctivě jsme si tempem obvyklé chůze projeli zacpaný Janov, aby nás pak (vrcholně rozesmaté až k bolesti břicha ze svévolnosti domácích v silničním provozu) vyložili ve vyhraženém sektoru u stadionu Luigiho Ferrarise.

Na stadion se nesmělo ani s mincemi, o běžných zákazech ani nemluvě. Předem neschválené vlajky a nepovolené předměty zůstaly v bednách před stadionem. Kontrola byla přísná a vydatná, ale korektní, klidná, bez emocí.

 

Vystoupali jsme schody do našeho sektoru a poprvé rozhlédli vůkol krásnému domácímu pokojíku CFC Janov. Tribuny ještě poloprázdné, hýří všemi barvami. V koloritu vrcholů okolních počínajících hor nádhera. Tři patra hlavní tribuny, dvoupatrová krása ostaních dvou, to vše zavzaté v úhledný obdélníkový půdorys se čtyřmi věžemi v rozích zvenčí cihlových tonů.

 

Že člověk již před krásou hamburského, amsterdamského i londýnského fotbalového chrámu poklekl a zaplesal, teď do čtvrtice pochválil a u srdíčka pocítil hřejivý pocit z výsostnosti okamžiku, snad až velikosti fotbalu.

 

Zde když se kope do míče, to nemůže být kopaná, to musí být fotbal sám. V takovém prostředí lze hrát jen hezky až nadpozemsky. Branky zde samy padat musí a vytříbenost techniky i ladnost ve sprintu či míčovém zpracování tu obzvláště vyniká.

 

Amen.

 

Protože pak se člověk podívá po své tribuně a zří strahovské deja vu neuvěřitelně špinavých sedaček, zašlé místy železné místy betonové konstrukce. Nadevše pak málem opancířovaný drobný průhled k prodeji občerstvení.

 

Dobrá, jsme v sektoru hostí. Ale vzpomínka na Hamburg, kde uzeninu jsme kupovali mezi ostatními fandy domácích bez ostychu, na Arsenal, kde odděleni v patře zdí a plotem, ale občerstvení pultové a bez strachu.

 

Však chápu. Fanoušci jsou různí a nutno se připravit i na náročnější varianty řešení a prezentace klubové věrnosti a zanícení…

 

K fotbalu asi těžko co říci. Občas je v televizi více a lépe vidět než na stadionu. První půli jsme nehráli špatně, ale finální řešení neexistovalo a zahodili jsme dvě pěkné šance. Inkasovali ze standardky hned z kraje utkání a druhá rána do vazu přišla po velkém podcenění centru nedlouho před přestávkou.

 

Naštěstí Janov není Arsenal, takže při zjištění naší impotence spokojil se s minimální další fotbalovou produkcí. Druhá půle nudila a trochu štvala. Až posledních dvacet minut se slávisté opět o něco pokoušeli.

Čemuž odpovídalo i fandění. Prvotní snahu zaplašila první branka. Další oživování opět utlumila druhá branka. Dvě studené sprchy, které zhasly světélko nálady a chuti fandit. Ne že bychom se nesnažili, ale chyběl tomu elán a zápal. Odhodlání a nadšení z výkonu.

To domácí se předvedli v lepším světle. Několikrát o sobě dali vědět lví silou, někdy jen poklidně fandili, jindy se tribuny střídali v pokřicích. Rozhodně to splnilo mou žádoucnost a předpoklad. K většímu asi též chyběl lepší výkon domácích.

Po zápase jsme dlouho diskutovali, proč takový výkon, proč takové chyby, co předcházely brankám. Mnozí došli k radikálním závěrům, který hráč má být okamžitě odejit a kdo by měl přijít.

Pak už přišel nástup do autobusů, pivko na odjezd a k mé velké radosti – jediná i poslední šance koupě šály – za 5 euro, neber to (když ráno za 12, tuším)…

 

Teď teprve došel můj výlet za Slavií do Janova naplnění. Mám suvenýr k utkání. Až doma mi došlo, že jsem nesehnal lepší připomínku z města než pohledy. Jenže bylo vlastně kde? A jakou…?

 

Dva Kolínští mířili s OP do hotelu a čekala je cesta do Monaka a Nice. Naše parta nastoupila do Fanklub busu č2 a „Kačaba“ velel odjezd.

 

Spánek nebyl lehký. Nikoli nepodstatnou věcí byla nově poznaná místy až ukrutná bolest kolenou z nucené pozice. To jsem dosud snad nezažil. Navíc ani po výkonu sešívaných nemohl být spánek lehký. I když se výlet jinak povedl, počasí bylo hezké, atmosféra na stadionu též.

 

A jak jsem již shora pravil, já v diskuzní společnosti archiváře Slavie Karla Zusky – připomněli jsme si mnohé kapitoly z historie. Paralely, detaily, i věci odtažité a nepodstatné.

 

To vše halila tma. Po osmé ráno nás „nevítal“ déšť a mraky Rozvadova. Čist noviny nebylo úplně příjemné. Pít kafe bylo žádoucí. Bolest v kolenou neuvěřitelná.

 

Výstup v Praze u hotelu Diplomat před jedenáctou hodinou byl vysvobozením. Pro nohy. Duši slávistickou svíral smutek, že pěkná akce končí. Uzavírka společným pivem nakonec z mého důvodu nedopadla. Vlastně až na Masaryčce, Budvarem, ve třech. Jádro jádra – Velimští a já.

 

Nadepisuji Janovská anabaze. A mám a nemám pravdu. Však sami cítíte jistý rozpor. Neb v čem spočívá anabáze? Byla snad nějaká komplikace?  Zdlouhavost? Prodleva? Problém? Nebyl.

 

Vše proběhlo hladce. Přesto se pro mě zdlouhavost přepravy ke stadionu L. Ferrarise a zdlouhavost cesty do Janova, najmě zpět, úpornou bolest v kolenou provokující stala synonymem vzpomínky. A prohlížet všechny fotky a třídit a vyřazovat ty horší, to taky bylo dílo… A napsat tento zápis, který dlouho vznikal a dlouho se čte…

 

Takže – anabáze? Ano, anabáze! Z mého pohledu jistě.

Statistika k zápasu:

FC Janov – Slavia Praha 2:0 (2:0)

Branky: 4. Zapater, 39. Sculli. Rozhodčí: De Sousa. Bez karet. Diváci: 20 629.

Sestava: Vaniak – Krajčík, Suchý, Vomáčka, Čelůstka -Vasiljevič (79. Grajciar), Ragued, Belaid (71. Volešák), Janda- Šenkeřík (46. Naumov), Hloušek.

 

Pozn: omlouvám se za chyby v textu a drobné úpisy, zkusím brzy upravit, aby nedráždilo zrak a cit. Nyní jsem však spokojen, že jsem dílo dokončil a Janovskou anabazi tak mohu definitivně označit za ukončenou.

Tags: Evropské poháry // 3 Komentářů »