Janovská anabaze
Byl jsem za Slavií v Hamburgu, Amsterdamu a Londýně. Každý výlet měl svoji pointu a stal se nezapomenutelným. Tak budu vzpomínat i na výjezd do Janova.
Není to o vítězstvích. Zdaleka ne. Jen vzpomeňte příslušné výsledky… Ale je v tom sváteční pocit. Radost z cestování a nového poznání. Zážitek z jiných stadionů, jiného fandění.
Svým způsobem prostě exkluzivita zážitku.
Pravda je ale taky ta, že za tím vším je schovaná dobrá parta. Známí, kteří se rychle stávají kamarády a přátely. Jako GeorgK, Petr přezdívaný „Skalouš“, a dva přátelé Karlové, kteří žádnou srandu nepokazí. Takhle jsme se setkali již při cestě na Arsenal. Někteří další do té arsenalské party chyběli. Ale já zase osobně přivítal společnost slávistů z Veleně, i když času k debatám bylo nakonec nečekaně málo.
A jedno též nelze pominout, v našem autobuse č.2 s námi jel za zážitkem Karel Zuska, archivář Slavie. Persona, znalec. Celou zpáteční cestu jsme mnoho věcí diskutovali a mnoho z historie Slavie i reálného času probrali.
Tedy byla by zde parta. Je tu i cíl – z letošních podzimních nejvýhodnější – přímořský Janov v polovině září, tč premiant Italské Serie A, výzva nádherného stadionu L. Ferrarise. Vlastně, co víc chtít.
A prostředkem tč nejrychlejším a nejlevnějším – aby rodina příliš nezazlívala momentální fandovský úlet a touhu po tom zážitku – jeden ze tří autobusů Fanklubu. Během 42 hodin odjezd, příjezd, prohlídka města i fotbal zároveň.
Domovský Odbor přátel (www.fo-slavia.cz) nabízel vícedenní zájezd, který pak směřoval až do Monaca a Nice. Jenže vše rozvrženo do čtyř dnů a finační nároky za hotely zvyšují cenu. Dělají to dobře lidé z OP, a časem k jejich pojetí dospěju. Ale zatím uznávám diktát času a peněz. Cesta letadlem s klubem pak z hlediska finančních úspor nepadá v úvahu vůbec.
Tolik tedy neepický úvod do „problému“ zvaný Janovská anabáze.
Vlastně ani žádný „problém“ nečekejte. Prostě nebyl. Nadměrná dramatičnost zde není žádoucí.
Naše „pěti“parta se sešla v tradiční hospůdce nedaleko hotelu Diplomat a naši cestu jsme odstartovali Staropramenem či Plzní. Když se přiblížila šestá hodina, bylo již kolem Diplomatu plno slávistů. Pozdravili jsme se s Veleňskými a chvilku počkali na náš společný autobus.
Číslo 2, pod vedením „Kačaby“ a Žanety. Tu jsme pamatovali z Londýna. Někteří vzpoměli i řidiče a autobus, kde bylo tradičně uzavřeno WC. A protože GeorgK a spol cestují za Slavií častěji, jeli snad stejným busem a ve stejném složení tak i do Žiliny v létě 2007.
18:15 se nečekaně rychle podařilo vystartovat. Nikdo nekontroloval, zda jsou všichni přítomni. Prostá plná obsazenost autobusu stačila. Placení vydávaných lístků pak vše prověřilo. Vlastně jsme ocenili provázanost Fanklubu a Odboru přátel a poskytnuté slevy – z ceny zájezdu místo 1900 jen 1300 Kč a lístek na fotbal též o 100 Kč levnější. Členství v OP za 300 ročně. Další výhody a slevy? Nezaplatitelné…!
(Kecám naveden reklamou, ale když připoštu slevu na permanentku, lístky v europohárech, vydávání časopisu a někdy i plakát mužstva… Hm, spokojen)
Kdo však požil mnoho piva a jiných tekutin, brzy litoval a klel. Svištěli (zde by patřily uvozovky ohledně té rychlosti svištění, že…) jsme kolem Berouna, nezastavovalo se ani kolem Plzně. Nervozita z plných podbříšků čím dále k zádi autobusu stoupala. Až nedaleko od Rozvadova přišlo vysvobození. A poučení, že pozor, radši moc nepít (cokoliv), nebo bude problém.
Na Rozvadově povinná zastávka. Po mnohé večeře, pivko, pokec. A pak dlouhá noční jízda temnou krajinou, kdy naposledy jsem zřel krásnou Mnichovskou Arenu a pak už mě vždy jen probudil ruch, když byla ulehčovací pauza…
Kolem osmé ranní jsme zastavili u jakéhosi Autogrillu v horách nad Janovem. Výhružně nízké mraky, nic moc teplota, vlhko. jaké že to bude vlastně počasí?! Ale naláda dobrá, kafe mnohým pomohlo.
Za hodinku pak již projíždíme Janovem. Zaplněné ulice auty, skutry, chaos naprosto zjevný. Projíždíme kolem stadionu, kde večer bude hlavní jednání. trochu se otočíme kolem vlakového nádraží a pak řidič zacílí k Piazza di Vittoria a parkujeme.
Rozchod.
Cestou z centra k stadionu L. Ferrarise
Míříme zpět ke stadionu, žene nás chuť po fotbalových suvenýrech místního CFC. Jenže ouha, kolem stadionu jediný obchůdek s očekávaným artiklem. A obsluha stadionu doporučuje Genoa store v centru města. vyfotíme pohledný exterier stadionu a míříme do města.
Volíme ulici 20. září. Počíná se nenápadně, ale záhy je jasné, že je to zdobný bulvár nezvyklého kouzla. Možná zde někde jsem prvně nařčen, že příliš fotím. Je to pravda – všechno stejně nezachytím. Přitom každý dům, každá fasáda, stojí za to. Někde bohatým štukem, někde barevnou kombinací, jindy zajímavou římsou, okny. Nadevše pak podloubí z jedné strany ulice, které je nekonečné a vede nás jakoby tunelem až k Piazza de Ferrari.
Avšak pozor, cizinče – nečekané je nebezpečné. Totiž náhle se dav zastaví a přímo před vámi se valí desítky skutrů a aut. V tom zahledění by jeden přehlédl semafor a křižující silnici. Neuvěřitelné, vždyť to podloubí, ten tunel neskončil, ten vede dál!
Obezřetnosti tak přiučen mířím v lehkém závěsu na náměstí de Ferrari. Ano, odsud typické fotky Janova. Snad sídlo krajské vlády Ligurie, uprostřed obrovská fontana, kolem mnoho menších, část dožecího paláce, z další strany pak Feliceho divadlo , do čtvrté strany sídlo banky ve zdobení renesančně-barokním.
Zde se v průběhu dne vyskytneme snad pětkrát. Vždy fotím. Abych měl co nejlepší fotky za ostrého sluníčka. Jenže doma je výběr stejně obtížný, asi jsem si to moc neulehčil.
GeorgK zjišťuje od Městské policie, kde máme hledat fanshop CFC a po dlouhém vysvětlování vyzjistil. Ale teď míříme k historické bráně Porta Soprana a nedaleko ní Kolumbův rodný dům. Hmmm, není to tak dávno, co jsem byl na Kanárských ostrovech v Las Palmas – taky se tam chlubí domem Kolumba (tam prý jen krátce pobyl, ovšem nabral ten správný směr k Americe, původně prý chtěl mířit úplně jinam a tedy blbě….). Tedy Kolumbus všude, kam se podívám a co si vzpomenu…
Procházíme různě kolem centálního náměstí, navštěvujeme nalezený fanshop CFC a dosti zklamáni minimální nabídkou odcházíme. GeorgK kupuje jejich šálu. My ostatní nic. Plátýnková šálička k dnešnímu utkání září sice všemi barvami, ale šála, rozuměj šála!, to prostě není… Uznáváme, že Slavia v otázce Fanshopu a nabídky v něm patří mezi velkokluby. Téměř…
Jsme u katedrály San Lorenzo. Každý hledáme ideální místo focení. A v nedalekém arcibiskupském paláci vidím v průjezdu samotného arcibiskupa (prostě pána v červeném zdobení jak předpis káže) ve skupince diskutující. Zoom je nemilosrdný a i když foto nekvalitní, Blesk by zajisté nepohrdl, kdyby měl kompromitující podtext…
Katedrála je kupodivu zavřená, prohlídka nebude. Jdeme tedy do přístavu a procházíme ho celkem ze široka. Vidíme krásnou galeru možná i z těch Kolumbovských let, moderní terminál lodní osobní dopravy. V dáli jeřáby. Místy sklady. No, a všude slávisti.
Necháme se kabinkou jinak podivně chobotnicovitě vyzřívajícího železného bílé zbarveného monstra za 4 eura vytáhnout po laně do výše a máme doslova úchvatný výhled na Janov historický, modernější i průmyslový (hlavně ve smyslu lodních jeřábů, překladiště). Zábava trvá necelých deset minut, kabina se s námi dvakrát otočí kolem své (vertikální) osy a už zase frčí dolu. Protože jsem celou dobu točil na video či fotil, mnoho jsem vlastním okem nezahlédl. Ehm.
Palác sv Jiří
Kolem paláce sv Jiří, který je jistě nejzdobnějším v celém městě a fresky jsou jedním slovem nádherné, míříme zpět do historického centra. V tomto paláci však probíhá věc důležitá a zajímavá – losuje se zde a probíhá tisková konference před daviscupovým utkáním Itálie – Švýcarsko. My vidíme partu italských tenistů. Žel jediného z nich nepoznávám. A to nejsem úplný analafabet. Federer a spol se nám ukázat nehodlají, my nečekáme.
Další pohyb po městě není moc zajímavý. Projdeme náměstíčkem San matteo, uzounkými místy i křivolakými uličkami a jsme zpět na Piazza de ferrari, odtud zamíříme k hradbám se Sopranskou bránou. Tu usedneme v příznačené hospůdce Barbarrosa a dáme tři rundy Heinekena. Studený, zprvu tedy ne úplně zvyklé chutný. Ale žízeň hasí, jazyk rozvazuje. Nálada stoupá. A propos, za třetinku 4 eura, bratře.
V čase, kdy porovnáváme touhu po suvenýru k dnešnímu utkání a tedy cestě zpět k městskému stadionu ještě v tomto čase (před zápasem se již nedoporučuje), staví se nám v tom zmiňovaném nekonečném podloubí ulice 20. září poloprázdná pizzerie a Jiříkův nápad na jídlo. Nečekaně se nám ten nápad zalíbil.
Dobré to bylo a Stella k tomu. Navíc po chvíli přisedli trosečníci výletu Odboro-přátelského a znaveni cestou došli k závěru, že též budou konzumovat. Bylo veselo. Na šály se trochu zapomnělo.
Dojdeme k našemu autobusu na Piazza di Vittoria. Je zde nádherný solo stavěný vítězný oblouk, dá se fotit ze všech stran. Stejně se to pak nepozná. S přibývajícím časem tohle náměstí patří slávistům. Zde je naše „seřadiště“, odtud nás chtěji pořadatelé za asistence policie autobusy převézt přímo na stadion.
Prozatím diskutujeme. Opět se potkávám s kolínskými a dalšími přáteli z autobusu OP. Pohoda, klid. Mírná nervozita teprve přijde. procházím i zdejší malou tržnici, ale není zde opravdu nic, co by jen za přehrábnutí rukou stálo. V rozporu tak s činěním italských žen, které zde hrabou ostošest…
*** Pozn: dle časových dispozicí v průběhu blízkého času (doufám 24 hodin) doplním pro zájemce další kapitoly.
Diskuze - Přidej komentář