Vystřízlivění nebo jen realita
2:0 ve Fiorentině a utrápené tváře slávistů. Tak jsem je potkával dnes na ulici. Sdílené zklamání nepřekvapilo. Taky jsem včera seděl u televize a zklamaně kopal nohama, mával rukama a propadal smutku.
Nepředvedli jsme nic. Navzdory předešlým řečnickým cvičením v médiích tam nebyla ani trocha odvahy a touhy. O umu ani nemluvě. Ale – to se dalo čekat.
Že jarní titul nebyl metál za zásluhy a dokonalost, ale odměna paní Štěstěny za roky smůly, ví snad každý. Najmě slávista. A řeči o zdánlivé stabilizaci dokonalého kádru, povedenosti přípravy (zvláště v Itálii) a současné formě pak už ani nemluvě.
Ano, loňská sprcha zlatých mušek v Amsterdamu, kde domácí zazdili sedm tutovek a překopli bránu i z nemožného, měla být vzorem tohoto zápasu. Snad že i průběhem nechtěně byla, jenže herně velmi chladní Italové dvakrát prostě síť rozvlnili. Že se z toho člověk mohl u televize bezmocí uvztekat není výmluvou.
Takhle stavíme mužstvo, takovýto hrajeme herní systém. Sterilně a bez nápadu. Chladně a bez zaujetí. Od 70. minuty pak vzadu hořelo co mohlo a desetník bych nevsadil na schopnost jediného z obránců. Všichni se klepali, kdy tam padne další gól. Flexibilní a nepropustná obrana, prý…
I když obrana. To není ten přesný výraz. Protože obrana sama vlastně zachraňovala, co jen šlo. Bída a chaos vládl ofenzívě, resp této pomyslné složce zálohy. Žádoucí možnosti něco vymyslet, vytvořit, potrápit soupeře. Jenže pokud nedostal míč Švento, pak záloha neexistovala. Nebyl nikdo, kdo by s míčem svedl více, než jej přihrát soupeři. Podržet, zpomalit, chytře rozehrát? Ne, to jsem si opravdu nevšiml. Záložník Jarolím, proč jinak by stavěn byl, prostě neexistoval. A tak dále. Z této neschopnosti zálohy pak pramenil tlak domácích a neschopnost našich čehokoli více než jen nakopnutého balónu kamsi vpřed. Sám voják v poli Šenkeřík byl postaven do neuvěřitelné pozice boje s celou italskou obranou. Mohl mít šanci? Odpověz si každý sám…
Ale nechci šířit obecné zkroušené dojmy a pesimismus. Toho si přečteme všude na slávistických webech dost. Prostě musíme uznat, že Fiorentina je fotbalově jinde. A se štěstím permanentně kalkulovat nelze. Zvlášť, když jsme neudělali nic proto, abychom mu šli naproti.
Mluvme spíše o vystřízlivění. Nebo realitě. A nechtěně přiznejme, že se asi blíží konec mistrovského entuziasmu.
Na druhou stranu, na Strahov proti Celtě Vigo jsme šli také spíše z piety, a co se dělo. Proti NHK Osijek jsme také považovali odvetu za formalitu…
Jenže to chce jedno – pozitivní impulz, startovací moment. A nelze spoléhat na kouzlo Edenu, to zatím spíše svazuje nohy.
Teď ukaž trenére Jarolíme, že jsi kouč. Teď je tvá chvíle velikosti. Jinak se řítíme vstříc jedné nepsané pravdě, kterou prolomil na podzim 2005 (po vypadnutí s Anderlechtem) právě Jarolím – že každá neúspěšná kvalifikace o LM stála trenéra krk…
Diskuze - Přidej komentář