To důležité se stalo
Lakonicky. A zřejmě výstižně. Jak jinak totiž zhodnotit uplynulý ligový víkend?
Že vedeme ligu jaksi víme. Od 28. září, co jsme porazili Olomouc. A dle situace navršujeme náskok. Nyní těžíme z jarních děsivých rozjezdů Boleslavi a Baníku. Jediným soupeřem v eventuelním boji o titul zůstala Sparta…
… a vědomí jarních slávistických „nejistostí“. Eufemistickým ekvivalentem jsou myšlena zaškobrtnutí, přemety ba až kolapsy.
Zvláště z tohoto pohledu nám všem nedělní utkání se Zlínem nadělalo vrásky. Kvalita trávníku a najmě pak kvalita výkonu našich hochů…
Už jsme dříve zmínili, že na krásu se hraje fotbal na podzim, na jaře je vše těžší. Budiž. Ale takové naplnění skutkové podstaty, navíc proti poslednímu a tudíž uvažujíce – nejslabšímu – týmu ligy?! Jeden gól a dlouhé chvíle bezradnosti. Poločas bezduchosti a alibismu.
Jen konfety zaujaly… (někoho až příliš a nepochopil výzvu k použití ve správný čas). A herně až poločasové „promluvení do duše“ zabralo. Tři body jsou doma za 1:0.
Na podzim jsme chodili do Edenu na nádherné fotbaly a báječné výkony odměněné výsledky. Nyní se „strahovsky“ klepeme nervozitou až do konce a unaveni, zničeni odcházíme po děkovačce domů. Ale neztrácíme. Naději. Touhu. Náskok.
Přičemž to je to hlavní. Zvlášť když teď rudí letenští snaživci zaváhali v Teplicích. Ano, těžký zápas. S terénem, se svou neschopností. Koneckonců alternativně uvidíme přespříští neděli až naši borci nastoupí v Olomouci.
Proto já osobně to beru spíše jako zálohu na příští utkání. V něm musíme potvrdit další přisazení v trháku…
Na druhou stranu – 14 dnů pauza, 12 bodů na druhé místo k dobru, 9 kol do konce.
Lehká matematika. I díky víkendu – v němž jsme prostě my vyhráli a pavouci letenští jen remizovali.
To důležité se prostě stalo…
A voo toom to jje.