Sešívky blogují

Jak jsme si na podzim zvykli chodit za zábavou do Edenu, zvykli jsme si též na radostné předehry i dohry v podání dávných rivalů. Někdy však člověk dochází k radosti po hodně nepřímé cestě – jako o svátečním listopadovém víkendu…

Nic to ale nemění na konečné spokojenosti.

O průběhu zápasu Střížkov – Sp…a jsme s Jirkou a Davidem leccos tušili, ale definitivní rozuzlení rudobarvé katastrofy jsme zvěděli až přímo na stadionu v Edenu. Výsostně naladěni odvěkou škodolibostí jsme se těšili na případný koncert sešívaných.

Jenže stejně jako Střížkov musel bojovat vůlí a svůj boj  dovedl k dokonalosti, tak i sešívaní museli sáhnout na dno svých morálních vlastností. I když po dlouhý čas zrovna nejevili, že by jimi až tolik chtěli imponovat.

Takový Krajčík byl sedmdesát minut naprosto mínusový. S Jirkou jsme společně pěnili nad jeho bezprecedentním výkonem, kdy nic nedoběhl, nikam nepřihrál a nikomu nijak nepomohl. Leda namazl viktoriánům. O moc lépe si nevedl na levém beku Hubáček.  Jenže Krajčík – Matej náš neopominutelný – za dva dny pak figuruje v sestavě All stars media Gambrinus ligy. Dvacet minut jeho standardního výkonu k tomu stačí … (?!)

Zajímavý zápas hrál i Jarolím. Baletka a elegán, ne však dříč a ras. Několikrát rovnal si míč ke střele, neznaje palby voleje, a jednou brankovou konstrukci rozezněl. Ke gólu však daleká je jeho cesta.

Lépe se dařilo Belaidovi v 18.,  to nahrál na hlavu minulému ostrostřelci Toleskému a bylo 1:0. Zatímco my tušili počínající se fotbalovou odu proti poslednímu týmu tabulky, sešívaní borci dali si mistrovskou pauzičku. Žádný balon pro ně nebyl dost dobrý ke hře a nejméně ze všeho ten ve 28., kdy přímo podemnou a Jiřím stínohráli naši Švancarovi a Procházkovi. Pak už se jen vlnila síť a zlost se vedrala do myslí červenobílých. 1:1

Odhodlání fanoušků bylo neutuchající, hnalo hráče kupředu. Jenže kudy cesta může vést, když sešívaní na place doufali v sebeporažení soupeře? Středem a bagem před šestnáctkou? Sotvaže.

Tak nám bylo dlouhý čas servírováno. Když pak přispěl k všeobecnému rozjitření nedobře pískající rozhodčí Franěk, dala se již atmosfera krajet. I já – duše mírná, tichá a uvážlivá, po kataru hrtanu se rekonvalující (hmm hmm vtip)- nemohl jsem si mnohé myšlenky a nečestné pozdravy na dvanáctého – a nejlepšího hráče soupeřova nechat pro sebe.

Byla to zloba, vztek a zmar. Našeho alibismu a dočasné zvůle rozhodčího.  Neuvěřitelná troufalost, že v našem Edenu si dovolí pískat proti nám. A vědomí eventuelní cinklosti a zákulisních potřeb rozehrávalo dysharmonii strun vášní…

Na druhou stranu přiznejme, že navzdory považované sterilnosti byl tak Slavie drtivý a jen neschopnost rychlého zakončení či vynikajícnost Bartalského bránila změnám skóre. Než přišel roh v 83.min

Nebe a osud jsem prosil o co nejošklivější gól, klidně vlastní, klidně sporný, hlavně ale uznaný a balon v sítí se třepetající. Střelné to bylo. A palce jsem sevřel. Očima na míč působil. A ve spravedlnost věřil.

Přece si nepokazíme večer, který se tak zdárně na stadionu Žižkova započal, nějakou remízou  s Viktoriány!

… - Stalo se. Tedy ve smyslu, že Janda střílel a míč si do sítě podivnou cestu našel. 2:1. Eden explodoval jako jeden muž silou, kterou nyní na podzim nepoznal.

Síla zlomu a naplnění vůle. Jedenácti tisíc diváků. Možná už jsme všichni chraptěli, ale v tu chvíli musel být ten křik slyšet daleko daleko za Letnou…

Vítězství vůle, říkám. Fanoušků, nakonec i hráčů. Záměrně to obracím. Neb viděl jsem pasáže, které mě plnily pochybností zájmu a snahy. Závěrečná děkovačka ale byla asi jedna z těch nejemotivnějších poslední doby. Vždyť se k ní připojil i sám trenér Jarolím.

Spekulace, jak by utkání dopadlo na Strahově, na sebe nenechaly dlouho čekat. Vpravdě dík, že už se tím nemusíme zabývat. Urvali jsme to, hráči to zvládli. Další tři body do tabulky. Jistota podzimního mistrovství. A devět bodíků na „kdysi-rivala“….

Tags: Gambrinus liga, Nezařazené, SK Slavia // Přidej komentář »