Zkouška slávistického srdce
U zrodu Slavie byla prý jedna zlá sudička. Tak bylo a je psáno v knize Věčná Slavia. A nyní je to zřejmé více než kdy jindy.
Už víme, že zlé pro Slavii a tedy nás slávisty může být až ohrožení samotné existence našeho klubu. Jen ti opravdu starší z nás pamatují polovinu let šedesátých a obdobné memento. My mladší se rádi smiřovali s příchodem původně sparťanského nadšence Borise Korbela, jenž postavil náš klub na nohy a učinil z naší Slavie opět klub konkurenceschopný. Započal budování slavné Slavie devadesátých let. Ale po mistrovských vzletech k výšinám vždy následoval rychlý pád.
Čím vyšší vzlet, tím hlubší pád. S nejistotou a všemožnými zápletkami let 2004 až 2006. Mistrovským double na počátku slibované dekády Slavie.
My, vyznavači barev červenobílých, podlehli jsme lacinému vábení růžové budoucnosti. Ovládli nás umělci bludu a momentální úspěch zastínil nám hledí. Bolavá a složitá historie naplňovala nás přesvědčením, že růžovost si zasloužíme!
A prozřeli z tohoto finančně nelaciného snu ve chvíli definitivního kolapsu. Bažina jara roku 2011 byla těžkou zkouškou sešívaných srdcí. Někteří vzdorovali nahlas, protože shora provokované emoce přehlušili racionalitu a logiku.
Mimo jiné k získání respektu a sjednocení všech věrných slávistických sil bylo založeno hnutí Sešívaní drží spolu. Byli jsme připraveni balancovat na ostří nože, hledala se východiska z blížícího se krachu. Tříbil se duch věrných slávistů. A všichni jsme doufali, že po zlém dubnu a květnu 2011 bude lépe, protože se nakonec jaksi samo zjevilo světélko na konci tunelu.
Přičemž v nemohoucnosti naší (finančně určené) nezbývalo než věřit. Jenže ne každé světélko je nadějí a dobrým znamením. Existují světélka bludivá a mámící.
Netuším, v jaké jsme fázi toho našeho bloudění. Chápu, že jarní záchrana a vyváznutí z tenat brutálního osudu fotbalového kolapsu bývá vždy odměřeno určitou daní. S problémy jsem se třeba smířil s novým majitelem. Neb vírá slávistická nás prý spájí. A kdo v toto věřil jako já, permanentku ještě novou zakoupil.
Protože Slavia byla a je pojem. Fenomén. Nad každé zakolísání. Nad jakoukoliv pochybnost.
Že však s tímto fenoménem našich srdcí, naši hrdosti a hrubě zkoušené klubové věrnosti lze obchodovat tak levně, že až provokativně a výsměšně, to při všech předchozích prudkých nárazech o mantinely zmíněné samotné existence klubu, je doslovným katapultem do vzduchoprázdná. Pokus o salto bez starosti o dopad.
A přiznejme – kdo o to má zájem…..?
Dosud jsme vždy jen pročítali osudy různých klubů evropských a zacházení pod novými, povětšině nechtěnými majiteli.
Teď jsme to my. V bytostné důvěře v časy lepší (neb kdo jiný by Slavii za známých nedávně historických konsekvencí věřil a fandil) uvězneni v kleštích nejistoty a zvůle. Třeba dobře myšlené?! Však podrývající nejelementárnější pilíře naší víry slávistické!
Mediální neohrabanost zřejmá z každé další prezentace, odvolávání trenéra v přímém přenosu (a zdůvodňujte jak chcete) a instalování trenéra, který nad jiné je problematický a při vší úctě nerespektovatelný… K tomu paranoidně hyperprotektivní chování vůči fanouškům (zamykání garáží a sklepů aktivních fanoušků)
To není podrývání. To není ani diletantismus. To je výsměch. Cílená manifestace moci a zvůle. Plivanec do tváře. Popření všeho, na čem si tolik slávistický národ zakládal (ač mu mnohé nikdy k ničemu nebylo, přiznávám ve zkratce)
Tedy svou permanentku v úctě odkládám. Protože jsem ji kupoval v nejhlubší důvěře ve svůj klub. Ve svou Slavii. Tu vzpomínku si chci uchovat naivně nezkaženou.
Má duše slávistická je raněná. A díky vám – pánové z nejútlejšího vedení naší slavné Slavie – procházím nejtěžší zkouškou opravdovosti svého slávistického srdce.
Třeba mě přesvědčíte, že to vaše jarní světélko na konci tunelu nebyla bludička mámilka. Držím vám palce. Ale zatím mě vaše cesta přesvědčuje o pravém opaku.
Klub je zřejmě váš. Srdce však moje. A dlouho čerpané a budované sešívané ideály si vzít nenechám. Ani nikým účelově porovnat. Jsem slávista. Klubista. Co vy?
Sám za sebe i za všechny kdo třeba nějak souhlasí – Michael Janáček
Míšo, moc hezky napsaný, sám to cítím uplně stejně. Jmenování „pana srdcaře“ překročilo pomyslný vrchol toho, co jsem ochoten zkousnout.
Pavel
Dokonale napsané. Cítím to obdobně. Mé slávistické srdce krvácí a nedovolí mi navštěvovat zápasy i nadále…..
Není co dodat. Ten ten závěr je třeba do kamene tesat a příležitostně s tím kamenem někoho bacit. Díky.